Šeď otylých dnů

Jsem tak prázdný
plný dojmů
plný vlastních náladových průjmů
jak v šedé kleci strážců vesmíru
morfující
čekající
lehce prodejný

Dveře pootevřené
vejdu
překročím světlo
pálí
sejdu z mysli
a vyvrhnu šeď otylých dnů
na zeď

Okno sleduje mě
skelným pohledem
zračí se
mračí se
ve mě
zklame se
zvučně, jasně

Paterny velkých mistrů
přehrány v nejtišších dnech
ohrány
poté zahnány
zničeny
skončily
pokryty plísní z houslových klíčů

Já stále prázdný
nevnímám už strojů hluk
souzvuk, ten ruch
jen stojím
mlčím
poslední dávku v ruce držíc
přemýšlím

Proč z úst a očí krvácím?

Nespavost

                                            

Mozek o něčem sní, co srdce nezmění

klasické klišé každodenní

přemýšlení o tom trápení

tělo chce spát, nic mu však neumožní

posouvat se napříč sférou zapomnění

donutit mysl upadnout v bezvědomí

snít sny safírové v bezpečí

v okouzlení

Pozitivum

Vyšachován osudem
ležím se studem
čerstvě zaprášen
nocí probuzen

Výkaly zasycen
proudem unášen
šarmem okouzlen
něžně popraven

Tedy vstanu
oklepu se
vykročím
jdu
uzřím mrtvolu
skočím
pozitivum vidím
náhle
už zase skáču přes mrtvoly
...

Poslední slova

Nevidím dál než tisíc let
necítím bolest a mám na to věk
neplním plán tak jak to chtěl děd
nežiju život, nesnáším svět

Jsem generací těch jenž mají čest
jsem transformací věd, co jsou tu dnes
jsem gradací tvých vět, vyslovených přes
všechno co jsem prošel, těch spousty cest

Mám svůj pohled na věc, nech si stres
nezkoušej do mě zabořit ten vonný střep
nevykládej mi tu o svých nadějích
nikdy nebudu šlapat v tvých šlépějích

Jsem major svého osudu a nemám sud
nejdřív sebe suď a pak mi vyraž zub
starej se vždy jen o svůj lup
a potom až zkoukni můj shnilý chrup
...